Nesvátostná manželství a jejich postavení v církvi

 

 

Podle Katechismu katolické církve slovem církev označujeme liturgické shromáždění, místní společenství  nebo všeobecné společenství věřících.[1] Posláním církve je podílet se na Kristově poslání, jeho moci a též jeho osudu.[2] Církev je však společenstvím konkrétních jedinců, z nichž každý musí toto své poslání realizovat především sám.  Můžeme tedy hovořit o dvou rovinách tohoto poslání, které můžeme rozlišit, nelze je však oddělit.  První rovina se bude vždy týkat člověka, jeho vnitřního já, jeho intimního a soukromého boholidského vztahu . ”Křesťan je povolán  ke společné modlitbě, přesto však má také vcházet do své komůrky, aby se modlil k Otci ve skrytosti.”[3]  Druhá rovina se projevuje vždy ve vztahu k ostatním – zejména na rovině náboženské, v liturgickém shromáždění. Liturgické shromáždění není něčím, co církev koná, je objektivní skutečností, je její manifestací,  je tím, čím církev je.[4] Liturgie je vrchol,  k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla.[5] Každá liturgická slavnost je slavností společenství, ve kterém jedinec svou účastí vykonává zároveň určitou službu.  Pro každé liturgické shromáždění můžeme rozlišit tři základní role: službu celého shromáždění, službu předsedajícího a službu zvláštních služebníků.[6]   Pro katolíky, kteří žijí v nesvátostných vztazích, však existují určitá omezení vyplývající z jejich aktuálního postavení:

 

§ nemohou být rozhřešeni ve svátosti smíření

 

Hřích je činem lidské neposlušnosti, jeho důsledkem je alespoň implicitně  zavržení toho, jemuž člověk vděčí za své zrození a jenž jej udržuje při životě. Hříchem se člověk nejen odmítá podřídit  Bohu, ale porušuje se také jeho vnitřní rovnováha a v jeho duši vznikají protiklady a rozpory. Tato vnitřní disharmonie a neuspořádanost zapříčiňuje také porušení vztahu k jiným lidem a ke tvorstvu, je to zákonitý  jev a věc vymykající se úsudku a osobnímu mínění.[7] Svátost pokání a smíření se nazývá také svátostí obrácení,[8] protože svátostně uskutečňuje Ježíšovu výzvu k obrácení.[9]  ”Ve svátosti smíření dosahují věřící, kteří vyznali hříchy zákonnému udělovateli, litovali jich a učinili předsevzetí se polepšit, skrze rozhřešení, udělené týmž udělovatelem, od Boha odpuštění hříchů spáchaných po křtu, a zároveň se smiřují s církví, kterou zranili tím, že hřešili.”[10] 

Každý katolík žijící v nesvátostném manželství se v souladu s učením Magisteria musí považovat za osobu, která setrvává ve zjevném těžkém hříchu.[11] Neopomenutelnou podmínkou svátosti smíření je  učinění předsevzetí o nápravě a polepšení, což fakticky znamená anulaci nového vztahu. Vzhledem k různým okolnostem často nelze toto předsevzetí pravdivě učinit, a proto udělovatel nemůže řádné rozhřešení udělit.

 

§ nemohou přijmout eucharistii ani viatikum

 

Manželství těchto osob církev charakterizuje jako jednání a stav, jež je v objektivního rozporu se smlouvou lásky mezi Kristem a církví, kterou viditelně zjevuje a zpřítomňuje eucharistie,[12] a jež je v rozporu s příslušnými ustanoveními církevního práva: ”K svatému přijímání se nepřipouští exkomunikovaní a trestaní interdiktem po uložení těchto trestů rozhodnutím, nebo jejich úředním zjištěním, rovněž se nepřipustí ti, kdo tvrdošíjně setrvávají ve zjevném těžkém hříchu.”[13] Apoštolská adhortace Jana Pavla II.  Familiaris consortio  uvádí obecně okolnosti, za kterých mohou i nesvátostně sezdaní přistupovat ke svátosti eucharistie.  ”… Nemohou-li se muž a žena z vážných důvodů – například kvůli výchově dětí – rozejít, jak by byli povinni, zavážou se žít v úplné zdrženlivosti, totiž  že se zdrží úkonů, které jsou vyhrazeny manželům.”[14]

 

 

 

§ nemohou obdržet svátost  pomazání nemocných

 

Podle ustanovení církevního práva: ”pomazání nemocných se neuděluje těm, kdo zatvrzele setrvávají ve zjevném těžkém hříchu”[15]  Zde lze analogicky postupovat jako v otázce svátosti smíření. Tuto svátost by bylo možno udělit za podmínky, že se příjemce bude kát a deklaruje úmysl v případě uzdravení změnit svůj předcházející hříšný způsob života – tedy upravit svůj život ve vztahu k manželství tak, aby nebyl v rozporu s naukou katolické církve.

 

§ nemohou vykonávat liturgické služby, obdržet pověření ke kanonické misi a být členy farních rad[16]

 

Na základě všeobecného kněžství věřících a jejich povolání k účasti na zvěstovatelském a posvěcujícím poslání církve mohou laikové v souladu s příslušnými právními ustanoveními vykonávat některé liturgické služby[17]  a plnit některé úkoly ve farnosti[18]. Kandidáti musí splnit  požadavky stanovené církevním právem, popřípadě Biskupskou konferencí[19]. Neopomenutelnou podmínkou je však křesťanský způsob života,[20] u nesvátostných manželů je tedy jednoznačně porušena podmínka ”křesťanského způsobu života”, proto jsou vyloučeni z tohoto typu služeb.

Zde je však třeba připomenout, že příslušná kompetentní autorita má kromě přijetí svátosti smíření, eucharistie a viatika, možnost využít některou z forem kanonické umírněnosti (dispenz, epikie) na všechna výše uvedená omezení, je-li to z pastoračních důvodů vhodné.

 

§ nemohou být kmotrem u křtu nebo biřmování

 

Aby byl někdo připuštěn jako kmotr ke křtu nebo biřmování, je třeba, aby vedl život odpovídající víře a nebyl stižen žádným kanonickým trestem přímo uloženým nebo zjištěným.[21] J. R. Tretera v této věci zdůrazňuje: ” Žije-li (kmotr) v manželství, musí to být řádné manželství podle nauky katolické církve.”[22]

 

Omezení dotýkající se těch, kteří žijí v nesvátostných manželstvích však neznamenají, že by tyto osoby byly vyčleněny z církve.[23] Naopak Jan Pavel II. důrazně ve své apoštolské adhortaci vybízí ”… duchovní  správce a celé společenství, aby rozvedeným pomáhali se starostlivou láskou tak, aby se necítili odloučeni od církve.”[24] Jejich činnost nemá být pouze pasivní. ” Mají být vybízeni k tomu, aby naslouchali Božímu slovu, účastnili se oběti mše svaté, pravidelně se modlili, podporovali obec v jejích dílech blíženské lásky a v iniciativách bojujících za spravedlnost, vychovávali děti v křesťanské víře, zachovávali si kajícího ducha a konali skutky pokání, a tak aby den ze dne  na sebe svolávali Boží milost.”[25]

 

 



[1]    KKC 752.

[2]    KKC 765.

[3]    Srv. Dokumenty II vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, SC 12.

[4]    KUNETKA, F. Slavnost našeho vykoupení, 1.vydání, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství,1997, s. 72-74.

[5]    Srv. Dokumenty II vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, SC 10.

[6]    KUNETKA, F. Slavnost našeho vykoupení, 1.vydání, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997, s. 84-89.

[7]    Reconciliatio et Paenitentia”,  s. 32-33.

[8]    KKC 1423.

[9]    Srv. Mk 1,15.

[10]   CIC  959.

[11]  Magisterium specifikuje blíže podmínky, za kterých tato skutečnost neplatí .

[12]  Familiaris Consortio, s. 92.

Srv. OPATRNÝ,  A. Život rozvedených v církvi, TT, 1994, č.5,  s.167- 171.

[13]   CIC  915.

Srv. HRDINA, A. Kanonické právo, Praha: Eurolex Bohemia s.r.o., 2002, s. 274-277.

[14]   Familiaris Consortio, s. 92.

[15]   CIC  1007.

Srv. HRDINA, A. Kanonické právo, Praha: Eurolex Bohemia s.r.o., 2002, s. 282.

Též SZTAFROWSKI, E. Podrecznik prawa kanonicznego,  Warszava: Akademia teologii katolickej, 1986, s. 278-280.

[16]   TT, 2001, roč.12, č. 5, s. 209.

[17]   KUNETKA, F. Slavnost našeho vykoupení, 1.vydání, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství,1997. s. 84-89. Jde především o služby zvláštních služebníků - akolyty, lektora, služba rozdílení eucharistie, kantora, schóly a služba instrumentalistů.

[18]   Např jde o katechetickou činnost a činnosti ve farních radách.

[19]   GÓRECKI, E. Církev se uskutečňuje ve farnosti, 1.vydání, Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1996, s.74-78.

[20]   CIC 228.

Srv. GORALCZYK, P. Powtorne zwiazki malzenskie v teologicnym svietle,  Zapki, 1995, s. 179 –180.

[21]   CIC 874 a 893.

[22]   TRETERA, J. R. Církevní právo, 1. vydání, Praha: Jan Krigl nakladatelství, 1993,s. 156 – 158.

Srv. TT , 2001, roč.12, č.5, Rozvedení v novém manželství, s. 209.

[23]   Zde je však třeba připomenout, že příslušná kompetentní autorita má kromě přijetí svátosti smíření, eucharistie a viatika, možnost využít některou z forem kanonické umírněnosti (dispenz, epikie) na všechna výše uvedená omezení, je-li to z pastoračních důvodů vhodné.

[24]   Familiaris Consortio, s. 91.

[25]   Familiaris Consortio, s. 91.

Srv. Opatrný A. Život rozvedených v církvi, TT, 1994,  č.5, s.167-171.