E-mail:
manzelstvi@centrum.cz
A N K E T Y

ANO<  Hlasujte  >NE

 

Pastorace na webu

 

| Začněte zde | Úvod| Texty| Diskuzní fórum| Literatura| Otázky & Odpovědi| Příběhy| Odkazy|

Možná východiska pro nesvátostná manželství

Nerozlučitelnost manželství se všemi teologickými, právními a praktickými konsekvencemi nastavuje jakýsi ideál, v dobrém slova smyslu, který se však v mnoha případech nepodaří realizovat. Důsledkem tohoto selhání může být, že katolíci, kteří již jednou uzavřeli svátostné manželství, vstupují do nového civilního manželství.

Skutečností je, že tito lidé se nemohou zbavit své minulosti, ale musí se s ní vypořádat. Součástí tohoto ”vypořádávání” je revize platnosti původního manželství, hledání církevně-právních alternativ, různé formy emocionálního prožívání, včetně obviňování sebe, církve i Boha. Závěrem této revize bývá často konstatování, které stojí v pozadí nových vztahů:

Ten, kdo vstupuje do nového vztahu, musí být připraven čelit závažným, nikoliv však nezvládnutelným těžkostem. Je tu veliké riziko vzdoru, různých forem vnější či vnitřní agresivity. Je vždy snazší zaujmout postoj

Pokud by měla manželská spiritualita těchto párů stát na takovýchto základech, pak tato společenství jen velmi těžce porostou v lásce k sobě, bližním a Bohu.

Máme za to, že částečným východiskem pro duchovní život těchto manželů může být stanovisko K. Rahnera o relativitě práva, kde hovoří o mravním požadavku, který za jistých okolností může být v konfliktu s ”…jinými dimenzemi, skutečnostmi, právy a svobodami člověka.”

Souhlasíme s tím, že církev je reprezentantka a strážkyně všeobecných formálních a materiálních zákonných norem. Je však zřejmé, že v konkrétním životě křesťana mohou nastat situace, v nichž nemůže očekávat skutečné řešení svého individuálního problému od církevního úřadu jako garanta obecného zákona. Existují situace, ve kterých nemůžeme prokázat svou nevinu nebo změnit existující stav věci. Z lidského pohledu tyto situace vypadají jako neřešitelné, jsou bolestným fiaskem lidského života. Avšak tam, kde končí lidská logika, dále pokračuje Boží láska. Předpokládat, že není jiné cesty, protože já sám ji s ohledem na dosavadní církevní praxi nevidím, je projevem nedostatku víry a podceňování Boží všemohoucnosti. Často tento postoj může pramenit z předcházejícího rituálního přístupu k víře, kde převládalo kladení důrazu na formu místo na obsah. Bůh stojí mimo prostor a čas, kauzalitu, naši představivost i ”církevní právo”. Podstatou křesťanství není destruktivní a brutální amputace toho špatného, hříšného, nemorálního a neetického, ale tajemná epifanická proměna. Bůh dokáže proměnit i ty největší pády a selhání, o čemž máme mnoho svědectví v Písmu. Každý člověk, každý vztah, každé nesvátostné manželství má své místo u Boha a v Bohu. Než obviňovat všechny kolem sebe, živit v sobě pocit zahořklosti a neklidu, je lepší přijít čestně před Boha a předložit mu drama svého života, včetně své aktuální situace, i s naší vizí bezalternativnosti.

Člověk touží po lásce, po sebedarování, po přijímání druhého, po vztahu, jenž musí být integrován do vztahu s Bohem. Nelze hovořit o společné lásce v novém manželství a přitom nehovořit o společné lásce k Bohu. V této souvislosti považujeme za vhodné zmínit tři biblické příběhy, jeden starozákonní a dva novozákonní. Všechny jsou velmi známé, jde o selhání krále Davida, o setkání samaritánky s Ježíšem a podobenství o odpuštění dluhu.

Král David vidí krásnou ženu Bat-šabu, manželku Chetejce Uriáše, má s ní poměr, jehož následkem je těhotenství. Rafinovaným způsobem se snaží věc vyřešit. Když se mu to nepodaří, posílá Uriáše na smrt. Hospodin posílá k Davidovi Nátana, který pomocí příběhu usvědčuje Davida z nepravosti. Ten se nevykrucuje, nesnaží se celou záležitost relativizovat, místo toho se vyznává: "Zhřešil jsem proti Hospodinu." Hospodin poté Davida ztrestá, ale zároveň mu žehná, z Bat-šaby se rodí Šalamoun, ”ten, kterého si Hospodin zamiloval.”

U Jákobovy studny rozpráví Ježíš se samařskou ženou. Při tomto rozhovoru odhaluje, jakoby jen tak mimochodem, i skutečnosti týkající se jejího rodinného života - jejích pět manželů. Ježíš nezačíná tuto záležitost s ženou projednávat, ověřovat, kolik přikázání porušila, ale přijímá její příběh a činí z ní apoštola - posla radostné zvěsti. Po jejich společném rozhovoru ji posílá oznámit radostnou zprávu do sousední vesnice. Výsledkem tohoto jednání je, že ”mnoho Samařanů z onoho města v něho uvěřilo pro slovo té ženy, která svědčila.”

V podobenství o království nebeském Ježíš hovoří o králi, kterému skládají účty jeho poddaní. Služebník, který není schopen splatit svůj dluh a jehož rodina, děti a všechno, co měl, má být prodáno, před něj padá na kolena a prosí o odpuštění. Z hlediska práva, a řekli bychom i dobové spravedlnosti, jsou věci zcela jasné. Předem definovaná povinnost nebyla splněna a ”věřitel má právo vymáhat své závazky všemi dostupnými prostředky.”Jak se zachová král? Opravdu královsky - ”ustrnul se nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil.”

Morálka je často ”uvnitř” příběhu, vždy v kontextu s konkrétní situací. V žádném případě nechceme podlehnout jakémusi falešnému eklektismu, myslíme si však, že všechny tyto příběhy mají něco společného. Zásadní lidské selhání, transparentní porušení zákona a mravů. Přesto Bůh jedná jinak, než bychom svou lidskou logikou předpokládali. Nechce být autoritou, která se opírá o strach, která za každou cenu lpí na pravidlech tak, jak byla stanovena. Jak často v Novém zákoně slyšíme výzvu ”nebojte se”. Ježíš nám připomíná, že "sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu.” Člověk tu není kvůli zákonu, zákon je tu pro člověka. Nejhlubším důvodem existence všech pravidel a zákonů je pomoci člověku  nalézt Boha v sobě, v bližním, ve všem, co mě obklopuje. A nejen Boha nalézt, ale vytvořit si s ním hluboký intimní stav, zamilovat se do Boha. Když byl Ježíš dotázán na největší přikázání zákona odpovídá: ”Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.” Jistě, ve vztahu k rozvedeným, kteří vstoupili do nového sňatku, se nabídne argument: kdyby opravdu hledali Boha a Boží lásku, plnili by jeho přikázání: ”...co Bůh spojil člověk nerozlučuj” se vším, co k tomu patří, že je to těžké, vždyť Ježíš říká: ”Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.”

Tento typ argumentace je jistě pravdivý, je určitě i analyticko-faktograficky správný, ale nepřetvářeli bychom Boha trochu ke svému obrazu, nezlidšťovali bychom jej? Velikost Boží spočívá právě v jeho neomezovatelnosti, absolutní svobodě, v nezávislosti na všem stvořeném a v plnosti lásky. V žalmu 51 král David přichází před Boha a v hluboké pokoře prosí o odpuštění: ”...Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti,  moji nepravost smyj ze mne dokonale, očisť mě od mého hříchu!  Doznávám se ke svým nevěrnostem, svůj hřích mám před sebou stále...”.

Je to hluboká kající modlitba, se kterou se na něj obrací a prosí o pomoc. Není nic, s čím bychom s pokorou v srdci nemohli přijít před Boha - ” Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!”

Také ti, kteří žijí v novém manželství, mohou s důvěrou Bohu předložit svůj život, se všemi svízelnostmi a o to víc, že se jejich situace lidsky jeví jako neřešitelná. Říci Bohu: ”Tak tady jsem, tohle je ten, koho mám rád, jsem si vědom, že jednám v rozporu s Tvou vůlí, přesto nedokáží jednat jinak. Tak jako nedokážu, a upřímně řečeno ani nechci, přestat milovat tohoto svého partnera, vytvářet s ním důvěrné společenství, tak nedokážu, a ani nechci, přestat milovat Tebe.” Jistě by bylo dětinské myslet si, že Bůh tyto situace rychle, efektivně a nejlépe podle našich subjektivních představ a přání vyřeší. To by bylo jen známkou stejně zkresleného a omezujícího pohledu na Boha. Zároveň by však bylo zavádějící považovat Boha za žárlivého a nepřejícího. Bůh se nebude na člověka zlobit pro jeho touhu po blízkosti jiného člověka, ani ho nezavrhne pro jeho lásku k jiné osobě se všemi souvislostmi, které z toho vyplývají. Zapomínáme, že opravdový Bůh je jako náš otec, není neosobním abstraktním jsoucnem, nějakou formou naší intelektuální projekce nebo ”zreálněnou historickou tradicí.” Bůh je živý a utváří s každým z nás nejosobnější a nejintimnější vztah, jehož velikost si ani nedovedeme představit. Každý člověk, byť by byl sebevzdělanější, sebeinteligentnější a sebemocnější, je z Boží perspektivy pořád jen dítě a všechny děti chybují a jejich rodiče je přesto nepřestávají milovat. Největším tajemstvím Božím a zároveň nejzjevnější ”dovedností” je schopnost milovat. Milovat láskou, která proměňuje, která uzdravuje, a tím naplňuje svůj plán spásy.

Každý člověk je hříšník. Bez Boží pomoci a Božího milosrdenství nejsme schopni dokázat nic. Největší chybou těch, kteří se rozvedli a vstoupili do nového manželství, by bylo zabsolutizovat to, co se jeví nefunkční a nedovolené. Naopak největším úkolem těchto párů je ”zabsolutizovat” to, co je možné, co se jim nabízí, a to je přijetí Boží lásky. Lásky, která proměňuje, která uzdravuje, jejíž rozměr si nedokážeme představit. Krále Davida, hříšnou samaritánku a mnoho dalších, o kterých bychom mohli říct, že nepatřili do té statistické většiny ”standardních” věřících, dokázal Bůh přes jejich hříšnost svou velkou individuální a osobní láskou proměnit a začlenit je do svého plánu spásy. Od Boží lásky, od živého a osobního vztahu k Bohu nemůže člověka nikdo žádným formálním či neformálním skutkem nebo rozhodnutím odloučit. Bůh se člověku dává dle svého uvážení v nekonečně mnoha formách a podobách, a i když z různých příčin nemohu ti, kteří vstoupili do druhého manželství, přistupovat k slavení eucharistie, svátosti smíření a poslednímu pomazání, záleží jen na nich, nakolik se budou disponovat pro přijímání Božích milostí jiným způsobem. Za pilíř této ”disponovatelnosti” lze jistě pokládat modlitbu, a to zejména rodinnou, ze které musí vyrůstat všechny další duchovní i světské aktivity, jež jsou vlastní všem křesťanům.

 

 

administrace
Powered by RiC 2004